Takže podle dvou posledních prezidentů Česka nebyl 17. listopad 1989 vlastně nic moc pozoruhodného.

Tehdejší demonstrace, po které zůstaly stovky raněných, nebyla pro Miloše Zemana “žádná krvavá řež”. Václav Klaus věděl, že komunistický režim se tehdy vlastně sám rozpadal, demonstrace byla jen “drcnutím”. A Václav Havel byl prý mentálně vlastně “reformním komunistou”.

To Miloš Zeman potřeboval víc raněných nebo i nějaké mrtvé, aby 17. listopad v jeho měřítkách obstál?

Ano, třeba při demonstracích proti zasedání MMF a Světové banky v Praze v září 2000 to v hlavním městě chvílemi vypadalo dokonce dramatičtěji. V ulicích bylo vidět víc zakrvácených lidi, válčili tam italští anarchisté ozbrojení železnými tyčemi a řečtí odboráři vybavení dlažebními kostkami s policií, která to do nich prala slzným plynem a vodními děly. V Sekaninově ulici v Nuslích dokonce hořela barikáda ze seskládaných kontejnerů.

Kdyby tam tehdy Miloš Zeman byl, nejspíš by byly jeho představy o revolučních vášních uspokojeny. Ale ona to žádná revoluce nebyla. Podle počtu zmlácených lidí se revoluce prostě nepozná. A je mimořádně trapné zlehčovat 17. listopad jen kvůli tomu, že neprobíhal stejně dramaticky jako třeba masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu.

Je to vlastně jen smutný pohled na dva stárnoucí muže, kteří se pro uspokojení svých představ o vlastní důležitosti snaží co možná nejvíc celý 17. listopad zbagatelizovat. A to ještě k tomu nízce využívají situace, kdy je hlavní postava 17. listopadu po smrti.

Je už dlouhé roky zjevné, že se Zeman ani Klaus nevyrovnali s Havlovým významem. Třeba s tím, jaký respekt i po své smrti požívá v zahraničí. A zjevná je i jejich radost z faktu, že podstatná část obyvatelstva tento respekt nesdílí.

Jako by Zeman s Klausem sami mentálně zamrzli někde kolem onoho 17. listopadu. A jako by dodnes soupeřili s mrtvým Havlem o ještě trochu větší podíl na historickém významu událostí z konce roku 1989. To by mohlo být vlastně zcela v pořádku. Oba na to mají nárok. Jen to vyžaduje o poznání lepší timing, a především styl.