Až budeme odtud v sobotu odjíždět, budeme odjíždět jako jedna strana, tvrdil Bohuslav Sobotka jen chvíli předtím, než se stal předsedou ČSSD.

Logické přání. Potřeba k tomu byla jen jedna věc. Sobotka momentálně reprezentuje, a jeho volba to naprosto prokázala, jen polovinu sociální demokracie. Ta druhá chtěla jihomoravského hejtmana Michala Haška. Aby tedy Sobotka udržel „svojí“ stranu pohomadě, měl dát druhému táboru polovinu moci ve vedení, tedy hned po svém zvolení říci, že má být Hašek jeho místopředsedou a podpořit i některé další jeho příznivce. Tak dokonce údajně zněla na sjezdu uzavřená dohoda.

Ale přesně tohle Sobotka neudělal. Hned ve svém prvním předsednickém projevu pět minut po zvolení Haškovi poděkoval za slušně vedený souboj a to bylo všechno. Z celkem normálního sjezdu strany se v tu chvíli stala velmi nervózní hra o moc a takové hry už zničily leckterou stranu.

Mohla by to být jen vnitřní věc sociální demokracie. Ale může to být také zpráva o příštím premiérovi Česka. O Sobotkovi to každopádně prozradilo velmi mnoho. Že je schopný bez mrknutí oka tvrdit něco a o něco jiného se přitom snažit. Že je schopný naprosto chladně likvidovat své protivníky a tvářit se přitom jako největší lidumil na světě. To nejsou zrovna sympatické premiérské vlastnosti.

Možná si ještě někdo vzpomene na takzvané zemanovce a špidlovce. Před téměř deseti lety sebrala válka těchto dvou skupin sociálním demokratům preference, připravila jí o předsedu Vladimíra Špidlu a dodala Stanislava Grosse a s ním skandály, Jiřího Paroubka, ztrátu vlády a koaličního potenciálu. Vlastně byla v zárodku všech současných problémů ČSSD.

Jistě, politici takové půtky o vliv a moc milují. Naštěstí na rozdíl od voličů.