Nejdřív dva úryvky:

Z projevu prezidenta Václava Klause k 91. výročí samostatného státu: „(...) Dochází i k nebezpečné erozi státu v důsledku urychlujícího se evropského integračního procesu. Někteří lidé i proto přestávají považovat svůj stát a jeho instituce za jednotku, na kterou se mohou spolehnout, se kterou se mohou a mají identifikovat a o jejíž rozvoj a posilování mají usilovat. (...)“

Ze zprávy ČTK o průzkumu agentury Median: „Na svou národnost je hrdá asi polovina Čechů, konkrétně 48,7 procenta.“

Znamená to, že prezident Václav Klaus zastupuje ve svém pozoruhodně urputném boji za „národní zájmy“ jen necelou polovinu Čechů? Znamená to, že třeba jeho vzdor Lisabonské smlouvě není vlastně nijak oprávněný, protože za ním nestojí většina Čechů? Znamená to, že „národní zájmy“ jsou něco, co Čechy nijak zvlášť netrápí?

Ve čtvrtek večer si Klaus vytrucoval výjimku z Charty základních svobod EU, která je součástí Lisabonské smlouvy. Použil k tomu poněkud laciný instrument, využil toho latentního strachu z toho, že se sudetským Němcům podaří navzdory všem možným mezinárodním dohodám a výrokům soudů získávat majetek, o který přišli před pětašedesáti lety. Vnímavý pozorovatel ví, že to byla účelová hra prezidenta Klause, kterému jde o něco jiného. Mnohokrát to zmínil, jsou to tajemné „národní zájmy“, které podle Klause utlumuje až ničí „urychlující se evropský integrační proces“. Klaus je spojuje s ochranou „státu“ před tímto procesem. O celé věci hovoří už roky. Zvláštní ovšem je, že mu k pozornosti stačí jen obecně výhružné věty typu té z úvodní citace. Jako hlavní bojovník za „národní zájmy“ se Klaus nedopustil nějakého jasného vysvětlení, o co přesně přicházíme. Je obtížné říci, o čem to vlastně hovoří prezident Václav Klaus a o čem 48,7 procenta respondentů agentury Median.

Z aktuálního a výše citovaného Klausova projevu vyplývá, že má jít o jakousi starost o „stát a jeho instituce“, které jsou „jednotkou, na kterou se můžeme spolehnout“. Není důvod podezírat prezidenta z pohnutek a pudů, které jsou vlastní třeba extrémním skupinkám typu Národní strana. Ty onu „jednotku“ vidí vyplněnou pouze lidmi, které označují jako „Čechy“ a prezident Klaus zjevně nemá pro svůj boj za český stát tak strašně xenofobní důvody. Nicméně právě proto by se sám měl do této chybějící definice pustit.

Na druhou stranu, Klausovy postoje jisté zpátečnictví obsahují. „Stát“, ona „jednotka“, má i dnes, v kontextu „urychlujícího se evropského integračního procesu“ svůj smysl a funkci. Ale evidentně už zdaleka ne tak silnou, jako třeba před padesáti lety. Může snad Evropa konkurovat asijským ekonomikám jinak, než nějakou společnou politikou? Asi těžko. Takže tu máme první a hned veledůležitý příklad toho, kde „stát“, „jednotka“, už tak úplně nefunguje. (Mimochodem, řada ekonomicky významných asijských zemí se právě teď snaží ještě víc sjednotit své politiky pokud jde o ekonomiku). Je tedy nutné, dnes, vůbec trvat i na těch mnoha zbylých funkcích?

Je to asi věc citu, ale osobně mě nechává chladným, že ne české, ale evropské instituce rozhodují o celé řadě pravidel pro obchod, pro hygienické podmínky v restauracích, pro označení potravin. Regulace je například v těchto věcech nutná a v zásadě je lhostejné, jestli ji provádí „Češi“ nebo „Evropané“, pokud je provádí po dohodě celé unie, tedy i s Českem. Může být pro leckoho nepříjemné, že se některé rozhodovací pravomoci přesouvají z českých institucí na ty evropské, ale jediné, o co tím každý Čech přijde, je jen jakási „národní suverenita“. Další oblíbený termín prezidenta Klause. Ale ta suverenita vůbec k něčemu? Když Kanada znovu zavedla víza turisty z Česka a suverénní Česko pohrozilo tím, že na oplátku zavede víza pro kanadské diplomaty, nedělo se nic. Když si ale Češi v Bruselu postěžovali, Brusel vzal starost suverénní „jednotky“ Česko za svůj, celá unie pohrozila Kanadě, že jejím diplomatům zavede víza a hned se Kanadští politici začali ozývat a začali být ochotni k jednání. Jestli to zastání unie zrychlí případné zrušení víz je zatím nejisté, ale lze změřit sílu suverénního Česka a sílu Česka jako součástky Evropské unie.

Co si tedy máme podle Klause ochránit? Příslušnost k nějakému národu pro vlastní identifikaci? I přes absenci starostí o „národní suverenitu“ osobně připouštím, že něco takového sám vnímám. Ale ona příslušnost se vztahuje k docela proměnlivým „jednotkám“. Když se mě zeptají v Praze, odkud jsem, občas odpovídám názvem „své“ čtvrti. Funguje to, má momentální příslušnost je dostatečně rozpoznatelná. Když jedu do Brna jsem Pražák. (Čímž se tam ovšem nechlubím, aby mi nepropíchli gumy. Jen to vím, místní to poznají, a když se zeptají, odpovím, že jsem z Prahy. Oni pak jen povzdychnou „aha“). Když jsem v zahraničí, říkám, že jsem Čech. Když jsem to říkal v Asii, nestačilo to. Majitel restaurace, který se mě tehdy ptal, nevěděl o Česku nic, ale přestal se vyptávat po odpovědi, že jsem přijel z centra Evropy. Stačilo mu to pro nějakou identifikaci. Je jasné, že důležité být sám identifikován s nějakou „jednotkou“, ale musí to být zrovna stát? Nevím proč.

Nevím, jestli motivace Václava Klause nepramení spíše z emocí, jestli to není o „my a oni“ a o „Češi a cizinci“, což by tedy bylo na prezidenta málo. Ale, abych pochopil, za co tedy vlastně Václav Klaus bojuje, a jestli v tomto smyslu reprezentuje alespoň tu polovinu Čechů, musel bych od něj konečně slyšet, co přesně jsou v jeho podání ony „národní zájmy“.